Ananto, už to moc přehodnocuješ. Proč bys neměla dělat dobře? To si piš, že děláš. Opravdu věřím tomu, že budeš skvělá máma. Ať to s případným partnerem dopadne jakkoliv. Přijdeš mi, že neřešíš kraviny, nejsi přehnaně úzkostná - prostě můj pravej opak . Byla bys matka do nepohody, co chodí s potomkem na akce.
Ty pochyby máme všechny. Já si přála velkou rodinu léta, chtěla jsem někam patřit. S dětma jsem to uměla, měla jsem praxi jako au-pair, ve školce.....myslela jsem si, že všechno vím a nic mě nepřekvapí (ha, ha, takové jsou nejhorší). A pěkně se v tom plácám, řeknu ti. Navzdory mým prognostikám. Především proto, že moc nezvládám vztahy, jsem nejistá, často konfliktní. A když mi syn v jeho 10 DNECH žuchnul na dřevěnou podlahu ze stolu, začala jsem o svých mateřských kompetencích vážně pochybovat. Dokonce jsem i zauvažovala o tom, že děti přesunu vedle k tchýni, aby byly v bezpečí a já za nima budu docházet . Tehdy jsem prožívala hrozný stavy, bylo to v šestinedělí, hormony v kombinaci s mou osobností udělaly zvlášní mix suicidálních nálad a k realizaci myšlenek nedošlo jen proto, že neumim dračí smyčku (nechodila jsem do skauta).
Pochyby jsou normální. Budou pořád. Ale všechny děláme, co můžeme. Stejně tak to budeš dělat i ty, až budeš pečovat o svého potomka. A budeš ho sakra milovat (v kombinaci s tím, že si budeš někdy představovat, co všechno bys mohla, kdybys ho neměla ). Stejně ale budeš vždycky vědět, že kdyby ses rozhodovala znovu, rozhodla by ses stejně. Je super být mámou, i když neschopnou