To jsme na tom byly podobně, žádná velká touha po dítěti, spíš rozumová záležitost, těhotenství mě děsilo, nemluvě o porodu. Jen ta představa byl pro mě horor
Nějaký vztah jsem k dítěti během těhotenství moc neměla, nepovídala jsem mu a nezpívala, nějak mi to nešlo přes pusu. Občas mi přišlo dost zvláštní mít někoho cizího usazenýho v břiše Ale ke konci už jsem cítila strach i o to nenarozené dítě, pokud se třeba delší dobu nepohlo. Ta láska nastoupila až po porodu.

Já jsem teda neměla žádné zdravotní problémy. No a výsledek je takový, že těhotenství se mi vpodstatě líbila, první jsem si docela užívala(až na ten pocit blivna prvních pár týdnů a ke konci funění a věčné spaní na boku)a nechtěla aby skončilo, protože to mělo znamenat ten hrůzný porod A porod mě ještě ke všemu příjemně překvapil, že to není tak hrozné, jak jsem čekala. Druhý porod byl dokonce skoro se dá říct hezký dvouhodinový zážitek

Takže u mě to znamenalo naprostá změna vnímání a očekávání, obrat o 360 stupňů, teď už je mi téměř líto, že to znova nezažiju. tak držím pěsti, ať to není tak hrozné, jak čekáš....