Něco podobného jak Vlaďka jsem zažila, manžela znám asi 15 let, chodil k nám spravovat PC a byl to kamarád mých rodičů. Docela dobrý kamarád, proto se jim i s lecčím svěřil, než jsme spolu začali mít poměr, chvíli jsme si spolu jen psali, takže se svěřoval rodičům a párkrát i mně (proto vím, že ty problémy tam byly a jaké - tehdy se potřeboval jen vypovídat, ne mě dostat, takže vím, že je to 100% pravda - to pro ty, co se třeba ptaly, odkud vím o manželových problémech). Ty pocity, kdy člověk neví, jestli se opravdu rozvedou nebo ne, co spolu doma dělají, když jsou sami, proč má zrovna vypnutý mobil.... atd. atd., ty probdělé noci plné smíšených pocitů, pocitů strachu a bolesti, to se nedá popsat. Tenkrát jsem na něho nechtěla tlačit a nechala mu čas, aby si v klidu promyslel všechna pro a proti, ale pak už jsem to psychicky nezvládala, složila jsem se jednou na ulici a pak jsem si řekla, že na tohle se mám moc ráda a vysvětlitla mu, že jsem na něho nechtěla tlačit, ale že situace je pro mě neúnosná a že chci náš vztah ukončit - nenutila jsem ho, aby byl semnou za každou cenu a chápala, že má závazky jinde, závazky, které se nedají utnout ze dne na den. To ho nakoplo a během týdne byl u mě už napořád. Nemělo to být ale jako donucovací prostředek. Chci tím říct že když někoho miluješ, tak ten strach, jestli ho budeš mít nebo ne je hrozný a nemá vůbec cenu se takto nervovat kvůli kurevníkovi, který třeba za měsíc zatouží jít jinam.... Prvně ať ukáže, že to myslí vážně, ty ho zatím nech a potom teprve uvažuj o společné budocnosti....