Žženo, měla jsem úplně stejné pocity, když mi v dětství nějaká ta "výchovná" přistála. POcit nenávisti a pohrdání vůči rodičům. Jak to dělat lépe jsem z toho nepochopila nikdy.
Mantinely jsem si musela nastavovat sama, co je dobré a co ne zjišťovat taky sama, protože úvahy dítěte, které dostane více facek než jen pár výchovných NEJSOU tohle je dobré a tohle ne, ale za tohle dostanu facku a za tohle ne. Naučí se lhát, aby se vyhlo ponižujícímu trestu.
Je docela těžké žít s tím, že nejbližší osobu můžeš těžko milovat, když tě uhodí. Nejsem masochista.

Takže svým děti jsem párkrát dala na zadek, výchovné to nebylo, byl to zkrat. Vždy se omluvím, protože doufám, že tak, jak se já chovám k nim, se oni budou jednou chovat ke mě i ostatním.

Přesto mi nenadávají, nikdy v životě mě nebouchli (nekousli atd., jak i mimina a batolata zkoušejí, některá), že ne vždy poslouchají je normální, nevychovávám je k poslušnosti.
Občas jsem unavená a dovolím jim víc, než bych považovala za správné - třeba vytahat naprosto cokoliv co chtějí, i když si nehrají, večer to vždy uklidí. Banality.

Není jen černá a bílá, jen despotizmus a volná výchova, děti vzorňáci versus parchantíci.