Vzpomínám si, jak mi dvouleťák vjel na silnici na odrážedle. Samozřejmě dostal - byla to směsice šoku, strachu a bohužel i pocit viny, který jsem od sebe potřebovala odrazit na někoho jiného tj. na něho, ukázat sobě, jemu i všem kolem, že viník je on a ne já. Samozřejmě nesmysl, u tak malého dítěte jsem viník já. Nedávno jsme jeli v autě a muž musel přibrzdit, protože mu málem vjelo pod kola taky asi tak dvouletý kluk. Maminka za ním běžela a já si pomyslela...no to bude na zadek. Ona ho začala mlátit přes hlavu, ramena, ruce, prostě zepředu hlava nehlava.
Co se týká RaRB, kdo si přečte ten se doví co se tam píše a může si udělat vlastní úsudek a nemusí spoléhat na interpretace ostatních
. Klid je tam vyhrazen pro situace kdy nejde o život, naopak je tam psáno i o situacích kdy je to vážné.....
Co se týká druhého syna, tak toho odmalička učím jak se má chovat na silnici, celkem to chápe, ale nikdy se nemůžu spolehnout, že tam neskočí, už se to jednou stalo když byl navztekaný, nedostal, ale hystericky jsem zařvala "silnice" a fakt se zastavil, pak jsem mu důrazně zopakovala jak se chovat na silnici, odmítal, byl vzteklý, chytla jsem ho za ruku a nedovolila mu chovat se nebezpečně. Jsou mu 2 roky a jako posun pro sebe vidím, že mám tu situaci otočenou, tedy viník jsem vždy já a ne on a proto není na místě ukazovat na něj nějakým plácáním.
Takže já chápu ty co jednu lupnou i ty co to dělají jinak. Důležité je pro mě spíše to co za tím trestem vlastně je, jestli je to opravdu snaha ukázat nebezpečnost té situace nebo vlastní frustrace z toho co se stalo.