jasně, to "překonání" třeba chuti sedět doma a nedělat nic versus vyrazit ven a vůbec něco dělat - to myslím dělají všichni rodiče moooc dobře si pamatuju jak jsem si chtěla číst celý odpoledne ale "museli" jsme s našima na vycházku/výlet.... a samo jsem pak byla ráda, a dodnes ráda výletím. I ty běžky vzal táta stylem - tohle jsou lyže, jmenujou se běžky, takže na nich budeš běhat a ne chodit. A trasy určoval tak, že on uběhne řekněme 40km, takže se mnou to vezme na 20m trasu... (Bylo mi 7)... a přesto jsem nezahořkla ani nezahodila lyže do křoví, docela slušně jsem se to naučila (až mi pak maminka jednoho z mých nápadníků vynadala že jsem jí "strhla" synka páč v sobotu byl se mnou na lyžích a v neděli měl skládat uhlí a nemohl jak byl vyřízenej).
Jenže já jsem byla poslušná - až moc, nedokázala jsem říct že něco nechci (alespoň ne tak aby to někdo vzal na vědomí) takže jsem "plnila" co se po mě chtělo. Ségra byla jiná - prostě a jednoduše bez emocí oznámila že má jiný plány, v tu ránu měla boty na nohou a držela kliku z venčí a naši si mohli akorát tak trhnout nohou...
Chci říct, že bys měla do manžela polehounku leč systematicky hučet, že možná pořídí, možná nepořídí, ale rozhodně je nerealistický mít očekávání "jak řeknu tak bude"...