Nakukuju, omlouvám se, ale mám potřebu k tématu také něco říct.
Ad zralost svěračů - říkali mi to ve škole (nejsem psycholog, neurolog ani urolog), ale asi to zapomněli říct dětem.
Brala jsem to také jako fakt, do doby, než jsem měla dítě. První byla látkovaná, nebezplenkovaná (přebalovaná max. po hodině - jeli jsme ve čč). V devíti měsících si "řekla" o nočník, neverbálně, prostě viděla sedět starší děti, chtěla také. Koupili jsme nočník, posadili - vyčůrala se. V roce věku si spolehlivě hlásila VERBÁLNĚ (používala slovo "kakaní") a byla bez plen. Kdybych měla v té době slepě důvěřovat knihám, asi bych jí musela vysvětlit, že nemá nárok. Neříkám, že jde o univerzální příklad, ale příčí se mi takové to "dítě je zralé na to a to tehdy a tehdy" předkládané kapacitami. (Stejně tak se někdy musím smát gynekologům - mužům. Já jim zas můžu popovídat o prostatě..
)
Ad "nucení" k vykonávání potřeby, když matka chce - to mi přijde jako nejčastější předsudek vůči bezplenkovce. Přitom nejde o nic jiného, než nabídnutí alternativy. A tu alternativu si volí dítě, ne matka. S mladším bezplenkujeme asi od dvou měsíců, ne, že bych chtěla já, chce ON. Od doby, co jsem zjistila, že nechce kakat do plenek (a jak to "signalizuje") a nabízím mu alternativu, neznáme koliky, neznáme potíže s "prdíky". Teď už do plenek téměř ani nečuráme. A že by se dal k něčemu nutit? Když nechce, prostě nechce. Můžu ho držet klidně hodinu, nebude a nebude.
Ad signály - "přání otcem myšlenky". Možná - kdyby to fungovalo jen "na matku, která chce, aby to fungovalo". U nás to funguje i na nevěřícího tatínka. Stačilo mu jen říct, "hele, teď se mu chce", a i když pochybuje, dá vyčurat. I v mé nepřítomnosti, už ví, co sledovat. Totéž babička - "jé, on je suchý" (po hodině od posledního přebalení) a "jé, on se vyčural".
Za sebe mohu říct, že naše bezplenkování se neustále vyvíjí. Od doby, kdy jsem opravdu poznala jen kakání až k dnešku, kdy vlastně žádné signály nesleduju. Jen přijde ten "pocit", že je čas a když ho neignoruju a vyhovím, máme sucho. Bohužel je ten pocit neměřitelný, tudíž nesdělitelný a vědecky nevyhodnotitelný a jeho uznání jako přijatelného faktu zřejmě v nedohlednu.
A argumenty proti? Jaké?? Vyhovět potřebám svého konkrétního dítěte (ne "obecného dítěte" z tabulek a knih), ať jsou jakékoliv - co kdo může namítat?