Nechápu, co tady zakladatelce podsouváte, že ona je příčinou toho, že dcera má takový názor na prarodiče.

Snad každý z nás pozná, když se s ním nějaký člověk rád vidí, dává to najevo a když se s ním stýká jen formálně. Jde o to, že ty prarodiče, kteří si dítě třeba vezmou na výlet, zavolají mu - ty s ním mají i společné zážitky, něco o něm vědí, prostě se tam tvoří vztah.

Formální návštěvy si představuju tak, že stejně část návštěvy zabere oběd, popovídání dospělých, takže to dítě tam rozhodně není v centru dění - aby mělo babičku jen pro sebe, jako by to bylo, kdyby ho vzala třeba na hodinovou procházku a povídala si s ním.

U nás je to právě taky tak -u jedněch prarodičů formální návštěvy z naší strany, u druhých zájem aktivnější. A když máme jet, tak už se dcera taky ptá, jestli pojede k babičce Marušce a ne Haničce. Prostě u Marušky byla i sama, je tam sranda, babička se jí věnuje, jde s ní ven, kreslí - kdežto u druhé - ten formální oběd, kdy babička víc stepuje kolem servírování, než aby se o ní nějak zajímala.

Každý člověk půjde radši tam, kde se o něj bude někdo aktivně zajímat. Ruku na srdce - kdybyste měli dvě známé, jak dlouho byste se vydrželi stýkat s tou druhou, když byste viděli, že jí moc nezajímáte? Tohle je prostě přirozená reakce. A vztah se tvoří společným prožíváním, říct "naše babička se nezajímá, ale samozřejmě děti taky miluje", mi přijde dost jalový. Vztah je akce-reakce. Dávání a braní. Když je něco jednostranného, případně to nefunguje, není to vztah.

To nebudu rozpitvávat, že láska a vztah se projevuje činy, nikoliv deklarací slov. Mě takové to "ťu-ťu-ňu-ňu" na hodinku, přijde dost přetvářka. Babička si přitom ještě splkne a vykecá se synovi a snaše, přitom se zkonzumuje oběd, rodiče si dítě i po dobu oběda pohlídají a babička občas hodí do větru nějakou repliku: "jééé, ty jsi vyrost", "a líbí se ti ve školce".

To je projev zájmu, který může dát i cizí důchodkyně odvedle.