Ahoj
Porod se mě teda "zatím" ještě netýká, ale už teď mám z něj upřímně hrůzu. Rodila jsem první mimi v 3/08 a nevzpomínám na to vůbec dobře. Byla jsem u porodu sama a vím, že mi to jednu chvíli bylo opravdu líto, potom jsem byla radši.
Jde o to, že bolest raději zvládám sama. Nedokážu si představit, že "umírám" bolestí za asistence snoubence, že mi dávají klystýr atd. Při prvním porodu na mě bylo dost křičeno, že se vůbec nějak zvukově projevuji (že mám radši být úplně zticha, protože pod náma jsou malý děti - takže jsem si křičet ani nedovolila). Na druhou stranu nevím jak by se mnou jednali, kdyby tam byl otec? Myslíte, že bývají sestřičky příjmnější? Kromě křiku to bylo i pohrdání nad mým věkem (jako kdybych nerodila stejně jako třicetiletá prvorodička) - bylo mi 16. Do porodnice jsem jela v pondělí s bolestmi po dvou minutách a synek se narodil ve čtvrtek ráno. To vše bez jakýchkoli léků byť na spaní (neměla jsem prý nárok kvůli věku?). Jediné co vím, že s sebou už teď nenechám takhle strouhat.
Je celkově lepší mít otce u porodu a držet ho za ruku? Na jednu stranu mi to přijde moc krásné, ale zase bych nechtěla, aby mě slyšel tak moc "trpět". Lze udělat třeba to, že otec bude až u samotného porodu? Ne u kontrakcí? Budu rodit v Táborské nemocnici.
Mockrát děkuji.