Sylvo,

tak tenhle extrém se mi také velmi příčí, a tak už od dětství dělám VŠECHNO proto, abych se mu VYHNULA. Nejspíš se z diskusí ještě neznáme, protože pak bys věděla, že jsem horlivou zastánkyní částečných úvazků. A naopak si nesmírně vážím matek, které sleví ze svých nároků a zůstanou doma se školkovým dítětem, když po psychické i zdravotní stránce školku nezvládá. Ještě v první třídě jsem byla ráda, že je maminka na MD s bráchou, já si hned po příchodu ze školy napíšu úkoly, dvakrát třikrát do týdne absolvuji nějakou mimoškolní aktivitu a pak mám klídek. Své spolužáky, kteří až do čtyř trčeli ve družině, jsem velmi litovala.

Ale věř mi, že ti, kdo jsou obětí opačného extrému, na tom nejsou o nimoc lépe. Z toho, co vidím kolem sebe (teď nepopisuji vlastní životní zkušenost), bych mohla vyprávět hotové horory. Matky, které se na velké dítě vrhnou hned ve dveřích jako vosy, nenechají ho ani chvilku v klidu, chorobně se na něj upínají, dští kolem sebe síru na všechny, kteří si dovolili v zaměstnání něco dokázat... Děti, které mají svých matek plné zuby a stydí se za ně, dělají všechno možné proto, aby byly doma co nejméně, a zpravidla vypadnou z domova při nejbližší příležitosti a hodně daleko... Děti, které trpí tím, že jim z domova chybí vzor, jak skoubit péči o rodinu a zaměstnání... Mám pokračovat?