Ecim,
popisuješ dva extrémy, jenže on existuje i zlatý střed. Třeba ty částečné úvazky, práce z domova, práce doma... Pokud se máma vrhá na dítě hned ve dveřích a dusí ho svojí pozorností, pak by měla jít k psychologovi nebo do práce, to fakt v pořádku není.
Popsala jsem ti svoji zkušenost, byť s babičkou a dědou - mně nikdo nedusil, nikdo se na mě nevrhal, přišla jsem domů, pozdravila, šla do pokoje, když jsem nechtěla být sama, šla jsem do kuchyně, když jsem dlouho nepřišla do kuchyně, děda nebo babička nakoukli, jestli se něco neděje, když zjistili, že ne, zas odešli. Bylo to opravdu fajn.
Moje máma byla doma poměrně dlouho (na tehdejší dobu), tedy měsíc po mém narození šla do práce, ale když se narodila ségra, zůstala doma. Děti mi to záviděly. Máma mi ráno nachystala snídani, svačinu, nemusela jsem chodit na opravdu mimořádně hnusné obědy jako ostatní děti, jedla jsem doma. Naši mají dům, máma celkem v pohodě zvládala domácnost i zahradu. Vypěstovala spoustu zeleniny, měli jsme domácí vajíčka. Když jsem přišla ze školy, napsala jsem si úkoly a většinou jsem šla taky makat ven. Nikdo se na mě nevrhal. A věř, že se máma ani minutu nenudila.
Když pak nastoupila do práce, nikdo z nás z toho nebyl nadšený...