Aha, no to je přesně o tom, že se jedná o diametrálně odlišný pohled! Že ty činnosti se prostě neposuzovaly každá jednotlivá jestli toto mne baví, jestli toto je dost důstojné, jestli toto je dost výnosné. Prostě se to dělalo a nedumalo se takto o tom. Mám zaměstnání, tak do něho chodím (a nedumám nad tím, že není dost prestižní). Mám mouku, vejce a volnej plech, tak upeču buchtu (a nedumám nad tím, jestli je to plnohodnotná práce). Děcko má bobek v plíně, tak ho přebalím (a nedumám nad tím, jestli se cítím v roli utíračky zadku uspokojená).
Na jedné straně babička makala celý život a maká mnohem víc než my ostatní v rodině dohromady. Na druhé straně taky umí (narozdíl od nás, co furt přemýšlíme, jestli jsme si už DOST ODPRACOVALI) kvalitně vypnout a mít klid a čistou hlavu, protože jí to nešrotuje v hlavě "jestli makala dost, jestli to co udělala odpovídalo jejím touhám" atd. Prostě postoj "vidím jakoukoli práci, tak ji udělám, a když práci nevidím, tak čistá hlava nohy na stůl".