Ecim, ona ji možná navenek ustávala velice statečně a tomu i věřím, ale k tomu "dusícímu principu" stačí i pouhý fakt, že děti vědí, případně vycítí. K vyhnutí se tomu by nepostačoval ani dům o dvaceti pokojích.
Navíc - jsou jedinci, které stihne dusit i přítomnost rodičů, kteří se relativně pozdě vrací ze zaměstnání - je třeba tlumit metal a alespoň předstírat, že v ruce držím učebnici a nikoliv dálkový ovladač, nebo myš.
To je potom spíš o schopnosti soužití jednotlivce.

Víš, já bych spíš pociťovala s matkou soucit, bylo by mi hrozně líto toho prožitku, který mohl a měl být jiný, ale to, že ti to VADILO, je pro mě nepochopitelný fakt, stejně, jako to, proč bys nemohla být hrdá na svou nemocnou a oslabenou matku, která se přes všechnu vlastní bolest o vás dokázala postarat.
Taková žena je pro mě hodná obdivu a veškeré úcty, kterou jen lidská společnost může dát a jestli společnost nedává, o to víc bych se já, jako dcera, snažila jí všechno vynahradit. Já bych na ní byla pyšná.
"Co bylo ve škole" - kdo z nás to neslýchal? Jedno, jestli o 12té, nebo o 16té hodině odpolední, to je přece naprosto obvyklá prkotina a je normální, že ve čtrnácti letech se proti ní bouříme, ale později by už měla vyvolávat spíš úsměv na rtu.