Kudlo,

My jsme měli nejvíc konfliktů v době, kdy už byla maminka z nejhoršího venku. Už nebyla ohrožená na životě, ale i tak jí bylo po fyzické a psychické stránce hodně zle. Nejhorší bylo zažehnáno, a tudíž nám všem otrnulo a měli jsme zase čas a prostor řešit věci, které za to třeba až zas tolik nestály.

"Nicméně si stále myslím, že primárním problémem nebylo samo o sobě to, že byla maminka doma, ale spíš to "nastavení". Čistě technicky a při větším pochopení ze strany zbývajících zúčastněných (dohodě, kdyby jí byli přístupní, což asi nebyli) by asi nebylo tak úplně nemožné, abys přišla domů, zalezla k sobě do pokoje nebo do kouta a i když by někdo byl doma, zabýval by se něčím jiným a Tebou až tehdy, kdybys o to projevila zájem."

Souhlasím. Ta dohoda ale opravdu možná nebyla. Když si jen vzpomenu, kolik povyku způsobila moje žádost o klíč na WC a do koupelny...

To, že Ti to velmi lezlo na nervy, naprosto chápu - sama jsem člověk s dost velkou potřebou samoty, a i když jsem doma a zrovna nemám žádnou práci, tak jsem schopna občas před svými dětmi prchat , a rozhodně z nich nepáčím detaily o jejich pobytu ve škole, protože si myslím, že když mi něco budou chtít říct, tak mi to řeknou, páčení je protivné pro obě strany.

U nich to byl i nedostatek náplně.

Ohledně toho závěru - děkuji za účast. Možná je to zvláštní, ale já při těch vzpomínkách žádné rozlítostnění necítím, byl to kus mého života, který v tu chvíli nebyl jednoduchý, ale už je to pryč a vyplynulo z toho spousta věcí, které byly nakonec velmi pozitivní.

To tě obdivuji.

Stále se mi potvrzuje, i na tom, co píšeš, že není ani tak podstatné, co nás v životě potká, ale rozhodující je to, jak se k tomu postavíme my i naše okolí (teď myslím to s tím, že Ti ten někdo podsouval, že maminka je chudák a Ty jsi bezohledná). Také se k tomu dalo postavit třeba tak, že maminka je šťastná žena, protože přežila chorobu, na kterou jiní umírali, bylo jí dopřáno vidět vyrůstat své děti, dočkat se vnoučat, a byla schopna fungovat, sice omezeně, ale fungovat, a Ty jsi dítě s úplně normálními dětskými potřebami, které to má zatraceně těžké, protože se navíc ke svým starostem, které nejsou subjektivně o nic menší než starosti dospělého, musí bát o mámin život.

Já se snažím to brát takhle pozitivně.

Možná kdyby to Tvé okolí tehdy bralo takto, necítila bys teď takovou hořkost.

To, co říkáš o té ženě v domácnosti, mi připadá hodně - až nepřiměřeně - nekompromisní. Jako bys chtěla "poslat dál" tu domnělou bezohlednost, kterou Ti předhazovala ta osoba, o které jsi mluvila. Já si přitom myslím, že to, že jsi nerezignovala na vlastní potřeby, žádná bezohlednost nebyla, stejně tak jako není bezohledné nepracovat, i když člověk může (i když já sama taky na to nejsem ten typ).

Ona ta moje vyhraněnost vyplývá i z příběhů jiných lidí. Například z příběhu jedné sportovně nadané dívky z naší školy, se kterou byla matka doma minimálně do konce základky, doprovázela ji na všechny tréninky a účastnila se jich, do školy ji přivážela autem na poslední chvíli, jen aby holka proboha neztrácela drahocenný čas tak bezmeznými blbostmi jako tím, že si popovídá a třeba pohraje s ostatními dětmi, volný čas neexistoval, jakmile se naskytla sebemenší skulinka, přibírala matka další a další aktivity. Bylo mi té holky moc líto a říkala jsem si přesně to, co už jsem tu zmínila: Ta holka mohla prožít mnohem hezčí a spokojenější dětství, kdyby matka prostě neměla tu možnost být s ní tolik let doma a byla okolnostmi nucena jít do práce. Nakonec to ale dívčina vyřešila velmi životaschopně - krátce po dosažení plnoletosti se provdala a odstěhovala se několik set kilometrů daleko.