Vzpoměla jsem si dneska rána při úklidu na jeden z nejvydařenějších kousků mých dvojčat. Byl jim rok a půl, sobota ráno, manžel odjel na turnaj ve stolním tenise kamsi do tramtárie a já kmitala v ložnici a malovala si v duchu úžasné sobotní dopoledne a odpoledne... rychle pofackuji uklid, kluky strčím v půl dvanácté spát a pak si dám sprchu, udělám si pedikůru, maska atd....
Z nadšeného snění mě vytrhl dětský křik, kluci v chodbě řvali. Vystartovala jsem na ně z ložnice a ... prosvištěla jsem chodbou až do protilehlého obýváku a při té jízdě, kdy jsem se snažila se udržet alespoň trochu na nohou, jsem jen stihla spatřit kluky, kteří se tahali o prázdnou láhev 2l od stolního oleje. Tvrdě jsem dopadla na pozadí do rozlitého oleje, šílená rána... Náš pes vyrazil podívat se, co se děje i jemu to po oleji ujelo dojel až za mnou, pak vyděšeně vyrazil a snažil se zachránit v ložnici, v posteli.
Po čtyřech jsem dolezla k dětem, sebrala jim láhev, nejdříve odmastila je a zavřela je v pokojíčku, potom psa toho jsem zavřela na záchodě, následovalo odmaštění postelí, ložnice, obýváku a chodby, nakonec jsem odmastila sebe. Výkon stěžoval všude přítomný olej, který odolával hadru i saponu, a také řvaní dětí, které se soustavně dožadovali pití, hrnečku, jídla a tak. Manžel dorazil po půl desáté večer, právě když jsem vylézala z koupeny po asi 4 odmašťovací sprše. Moc nechápal moji hysterickou reakci na jeho nevinnou otázku: "Tak jak jsi si to tu dneska užila?"