Z tohohle období si toho moc nepamatuju, ale jednu vzpomínku mám, když nás nechali sedět u stolku nad nějakým rýžovým nákypem se švestkama, který jsme nechtěli jíst. Nevím, kolik nás bylo, určitě jsem nebyla sama. Ostatní děti si šly hrát nebo něco a my jsme tam museli sedět. Nakonec nás zachránila nějaká kuchařka, která už na ty talíře nechtěla čekat, chtěla to umýt a vypadnout, uf.
Zkusila bych se synovi vnutit ráno nějakou snídani a pak bych trvala na tom, aby ho do ničeho nenutili ve školce. Mého manžela tak nutili do jídla, že se jim pokaždé poblinkal, nakonec ho museli brát domů před obědem, má z toho trauma doteď (45 let), tak abyste takhle nedopadli.