"Breb, mě přijde, že tu hledáš prostě požehnání k tomu, mu tu druhou šanci dát."

Ne, Breb NENÍ tak labilní a hloupá, jak se vám nutně musela jevit, když se tu na podzim zjevila, čerstvě opuštěná, a hledala jediné,
Já se samozřejmě nakonec zachovám tak, jak uznám za vhodné, ale právě protože HO miluju, mám opodstatněné obavy ze zbytečně růžových brýlí, a proto jsem moc vděčná za vaše doplňkové pohledy, byť samozřejmě nikdy nelze radit "objektivně", protože lidské city se nedají ani odhadnout, ani pochopit, ani spočítat

To Janna: Choval se ke mně po celé 4 roky úžasně - proto byl jeho odchod pro mě taková pecka mezi oči. Poprvé v životě mě nějaký chlap "na rukou nosil" a často opakoval, jak je šťastný, že někoho takového jako jsem já našel. Ne, odešel jenom s kartáčkem na zuby (kdybych chtěla, uplatil by svoje svědomí majetkem, ale já jsem nechtěla - co s majetkem, když nemůžu mít jeho - já jsem ekonomicky soběstačná, umím se o sebe postarat). V podstatě odcházel s tím, že je mu to vůči mně blbý, ale že si prostě nemůže pomoct, že je to silnější než on. Jakkoli jsem nechtěla, aby mě opouštěl, v zásadě jsem ho chápala - protože přesně vím, jak vypadá "osudové zamilování" (takhle "osudově" jsem se před lety zamilovala do něj, a byla jsem ochotná kvůli tomu vztahu udělat opravdu HODNĚ Proto jsem mu taky nedělala žádné scény, řekla jsem jen, že mě to velice bolí, protože neodchází proto, že by mu se mnou bylo špatně, ale jen protože chce zjistit, jestli by mu jinde nebylo JEŠTĚ LÍP, což by dospělý člověk ve středním věku už asi zjišťovat NEMĚL (i když krize středního věku je asi rizikové období, kterému se nedá úplně vyhnout, viz diskuse tady na Rodině ) - ale rozhodně ho u sebe nebudu držet násilím, jsme spolu dobrovolně, nemáme spolu děti, majetek ani žádné jiné závazky. A že bude lepší, když odejde HNED, a vyřeší si to oni dva v soukromí - a radši ať spolu zůstanou, pokud se k sobě líp hoděj, a jsou šťastní oni dva, než abychom byli nešťastní VŠICHNI. To nebyla póza na efekt, takhle jsem to přes všechnu bolest cítila - a cítím.

To Hilly: jasně, že OPRAVDU ZRALÉ osobnosti asi mají ve svých emocích jasno a nenechají se ovlivňovat nízkými pudy Ale upřímně já moc takových lidí neznám (ani já taková rozhodně nejsem). O jeho ex toho moc nevím (jen to, že než potkal mě, to byla nejdůležitější žena jeho života, byť spolu nemohli žít, protože sice asi měla jiskru, ale neměla takové ty potřebné stabilizační vlastnosti, jako má Brebberry. Věčně se hádali, nakonec ONA práskla dveřmi a utekla mu k milenci. (Což neznamená, že ji k tomu svým chováním nedohnal, třeba, co já vím ) Právě to, že ji potkal po tak dlouhé době, spustilo "vzpomínkový optimismus" a třeba fakt chtěl "napravit" něco, co třeba tenkrát neudělal úplně dobře

Jinak, jakkoli expřítele miluju, nechci ho "obhajovat". Spíš jen se snažím nahlížet na celou situaci ze širšího pohledu, protože v mládí jsem často věci hodnotila podle JEVU ("Nevytvářejte si žádné domněnky!") a to se mi pak zhusta nevyplatilo.

Každopádně přes všechen nadhled a toleranci jedna důležitá věc se v Brebbeřřím životě už změnila NAVŽDY - už nikdy žádnému (starému ani novému) chlapovi nebudu nastopro VĚŘIT - a nevím, jestli se dá dlouhodobě žít s pocitem "být vždy připraven na všechno, aby nás nepřipravenost zase zbytečně nesemlela".

Holky, omlouvám se za ty litanie, musela jsem se vykecat , dík!