Flamenko, na tohle období také vzpomínám. Za každým pozdravem, poznámkou, ještě vždy nějaký dovětek.
A když si po skorem dvou letech vzpomenu, co mi malý provedl na neurolgii, jsem červená až za ušima ještě teď. Jeho to tam strašně nebavilo (byly mu tři roky), takže tam štěkal a olizoval mne jako pejsek. Když paní doktorka pronesla něco ve smyslu, že se chová trocha opožděně, zvedl k ní oči a pustil slinu až na tričko. Celou prohlídku završil tím, že se na paní doktorku usmál a řekl jí "Ahoj pinďoure" a odešel
Kupodivu nás už paní doktorka znovu vidět nechtěla.
Doma to pobavilo celé příbuzenstvo. Teď se tomu také už zasměju, ale tehdy bych se nejraději propadla do země. A švagra bych uškrtila ještě teď (až poté jsem se dozvěděla od manžela, že takhle běžně kluky zdraví, když k nim přijedou na návštěvu).
Ale mám pro Tebe dobrou zprávu, vyroste z toho