já to mám podobně, když dětži nekam jedou s našima šílím strachy
když řídím já, mám pocit že mám situaci pod kontrolou, nebojím se,
ovšem, když se nad tím zamyslím v klidu - děda je mnohem lepší řidič než já a má bezpečnější auto

do autobusu na tábor jsem děti odevzdávala s pocitem, že už je nikdy neuvidím, byl to tábor u vody, za 14 dní se vrátili zdavé, živé a šťastné,
vyšiluju taky z výšek, na Petřínské rozhledně mě syn upozornil,že tím okýnkem by se neprosoukal, ani kdyby se moc snažil vypadnout, tak ho nemusím neustále držet, bylo mu 16

strach o děti mám a budu mít pořád, jenom někdy se to snažím trošku kotit, abych jim úplně neničila život