a nebo je to očekáváních, že od ženy se automaticky očekává, že dítě přijme jako vlastní, ale ono je "vlastní" a ne-vlastní. Protože ne-vlastní znamená, že je tam odlišná výchova, odlišné geny, odlišný slovník, odlišný způsob komunikace. Okolí i ten muž má představu, jak by se žena měla chovat jako "matka", matka přijímající bezpodmínečně.
Zatímco u otce funguje, že on přijímá s podmínkou, i vlastní dítě, i "cizí". Splňuje-li dítě určitá kritéria a očekávání, muž jej přijme.
Také žena si je vědoma mužovi role v domácnosti jako živitele, a tak je schopná i v něčem ustoupit, neprosazovat vždy zájmy dětí před zájmem muže, aby o něj nepřišla. Muže často potřebuje, bez něj by situaci nezvládla, hlavně finančně.
Kdysi jsem vedla takovou debatu, že pro ženu má být vždy priorita dítě, a k dítěti hledá "otce". Byl názor mé známé. Já říkám, že v tomto neexistují priority, že ale žena má hledat partnera k sobě, a "cizí" děti se mohou respektovat (aby vztah fungoval), ale nechtít po partnerovi, aby byl skvělým "novým" otcem dětí, protože ty děti svého otce již mají. Mimochodem, ta známá tak hledala dobrého otce pro své dítě, až si přivedla domu násilníka a pedofila, hlavně že se k dítěti choval hezky. K ní děsně.