Měla jsem první miminko dost náročný, jsem vděčná mamince, že ho v prvních týdnech každý den na tři hodiny odvezla mimo moje nervy, a já jsem se mohla najíst, umýt a dojít si na wc bez řevu. U druhýho dítěte jsem nic takovýho nepotřebovala, i když s ním bylo hodně práce, cvičení a chození po ordinacích, tak stresující to nebylo. Dále jsme vděčná mamince, už je v důchodu, že v nečekaných krizovkách typu ráno zjistím nemocný dítě a musím nutně do práce, je ochotná vypomoci.

Tohle bych chtěla splatit jednou svým dětem, až budu babičkou. Prostě pokud uvidím akutní potřebu, zasáhnu. Kolem postýlky asi poskakovat nebudu, jsem spíš na větší děti, někam je vzít, pohrát si, Všechno závisí na tom, co budou ode mě jejich rodiče potřebovat, v krizi je nenechám bez pomoci, ale věčně natěšená babička asi nebudu .