Jsem ráda, že se někdo ozval. Pokud jde o radu - je dobře míněná, leč pokusy vždycky ztroskotaly na tom, že většina psychologů a psychiatrů v našich zemích jsou ženy. Můj muž (aspoň to tvrdí), je muž, a tedy si nenechá od ženské do ničeho kecat. Asi mě to mělo varovat už dřív, jenže když jsme se vzali, vídali jsme se hlavně v práci a doma se stýkali s velice širokým okruhem známých a potom manžel nedělal doma - jezdil po republice, zatímco já seděla "na zadku" a prala plínky...Dneska je už situace složitější jednak v tom, že jsem se já změnila, jednak v tom, že mám po úraze trvalé zdrav. následky - když bez ortézy nevyjdu do schodů a už to nejde spravit, tak to sebevědomí moc nepřidá. Ale je to asi (kromě rozvodu) jediná schůdná cesta.