cherubínka:
Já si poslední dobou začala připadat, že jsem jen služka, co musí ještě domů nosit peníze. Byla jsem úplně sama mezi lidmi, jako by kolem mě byla hradba. Cit jsem vnímala jen od té nejmenší dcery. Nemám rodiče, prakticky nikoho - žiji daleko od místa, kde jsem se narodila a vyrostla - tedy nemám kolem žádné přátele z dřívějška, v současnosti jsem si je díky manželovi ani vytvořit nemohla, prostě úplně sama, strašnej pocit. Manžel se soustřeďoval na starší děti, na své rodiče, na svého bratra - bylo to jako "oni" a "já" - sama. to už byl ten úplný konec. Ráno odjel na víkend se svými rodiči - a nic mi neřekl, odešel z bytu bez jediného slova, já ještě třeba ležela, malá spinkala - - až když ho pak ta malá po probuzení hledala a volala mu, tak jsem zjistila, že je už bůhví kde s tchýní a tchánem v autě. A já si nejprve mslela, že šel pro rohlíky, pak už jsem to brala jako standard jeho nestandardního chování. Musel s rodiči být na víkendu předem domluvený a ani neuznal za slušnost mi o tom říci - prostě nic, komunikace na bodu nula. Tak se žít nedá.