Docela zírám, dámy, co všechno jste si nechaly líbit... a jak dlouho. Ve srovnání s vámi jsem měla obě manželství téměř idylická. Když pominu první, které skončilo díky manželově alkoholismu a agresivitě v opilosti, tak hlavní důvod, proč jsem odešla od druhého manžela a otce svého syna byl "jen" ten, že manžel mne jako člověka naprosto ignoroval. Choval se slušně (jedinou výjimkou byla psychotická ataka, ale to nepočítám - je nemocný a věděla jsem to), neponižoval mne, neurážel. Jen jaksi nedovedl pochopit, že vztah není o jednostranném uspokojování jeho potřeb. On si mohl dělat co chtěl, já sice teoreticky taky (pokud jsem si sehnala hlídání, což ale nebyl nikdy problém), ale že bychom měli nějaký čas trávit spolu ve dvou nebo ve třech se synem, to nějak nepobíral. Takže zatímco jsem si brala chlapa, který se mnou před narozením syna chodil do kina, do divadla, na výstavy, za přáteli, jezdil na výlety, po narození dítěte jsem měla chlapa, který zcela vážně pravil, že "ženská, když má dítě, se má bavit především s tím dítětem". Ze svého společenského života mne vyškrtl, ale stačilo, aby zavolal kterýkoli kamarád nebo kamarádka, už bral bundu a boty a mizel do víru velkoměsta. Nějak mne to sralo, těžko říct proč. Vydržela jsem tři roky a to jen kvůli tomu, že byl syn maličký. Pořád jsem myslela, že se to změní, až syn povyroste. Nezměnilo - tak jsem šla.