proto si to řeším sama pro sebe tady, nekecám jim do toho v rodině. že mě rodina nebere, protože neodpovídám standardu, to taky neřeším, že podle mě posuzujou dítě, to už mě štve, ale co, soudit je podle toho nebudu. ale ono to o tý soudržnosti tak moc není, víš? přítel, jediný nositel jejich hrdého jména, skončil se svojí matkou alkoholičkou u násilníka, který je oba bil. v rodině to věděli všichni, tatíček (tchán), dědečkové, ale nikdo nebyl ochotný jít a to dítě vzít z tohodle prostředí, protože by to narušilo jejich pohodlí. pak si našel novou manželku a už si syna nebral ani jednou za 2 týdny na víkend. teď, když je úplně sám, je mu syn dobrý. a ten můj troubík... no nic, nechávám to na něm a občas jen skřípu zubama. takhle se ale rodina neudržuje, nemyslíš?