Nepopsala jsem to dost dobře, vidím to. Spíš mám pocit, že ať udělám co udělám, víceméně je to zbytečné nebo špatně, pokud je to náhodou dobré - netřeba o tom mluvit, to je samozřejmé, případně to mohlo být ještě lepší, jen o tom co jsem neudělala, zapomněla, nevšimla si. Mluvit o tom s manželem dost dobře nejde, nepřijde mu to důležité. Svoje zájmy mám, jen se s nimi cítím sama, i když mě baví. Kamarádky na to nejsou, spíš tráví čas se svými rodinami - což je celkem běžné.