Tak si vás tady čtu a líbí se mi "radikální" názory některých dam... A chápu je. Každá jsme nějaká a každá řešíme své problémy individuálně. Některá bez skrupulí nevěrného manžílka vykopne ze společné domácnosti, ať si jde za hlasem svého osmnáctiletého srdce, otevře si lahvinku a začne žít nový a lepší život bez nevěrného manžela a druhá si jde (většinou neúspěšně) promluvit s milenkou, případně s jejími rodiči. A třetí bude v koutku brečet a litovat sebe, děti a obtěžovat své okolí naříkáním nad osudem... To je přece každé podváděné ženy věc, jak se rozhodne tuto životní situaci řešit. A řešit, jestli je to ponižující nebo ne, mi připadá zbytečné. Ale od toho tato diskuze je, abychom si navzájem sdělily své názory. A co člověk, to názor. Myslím, že to, jak se kdo zachová v této situaci, záleží hodně na výchově, vzoru a příkladu (i negativním)v rodině a hlavně v povaze dotyčné. Je to složité a já sama jsem si tímto před lety musela projít. Dodnes nelituji toho, že jsem zašla za matkou milenky mého muže a oznámila jí, že se její dcera stýká s mým mužem. Matka byla v šoku, asi jako já, když jsem to zjistila a já měla škodolibou radost, že se bude trápit i někdo jiný. S matinkou jsme byly za jedno v tom, že dcerka moc velké terno neudělala a po několika měsících jsme se v tom ujistily. Ale to už jsem byla "za vodou" a byla ráda, že můj nevěrný manžel zakotvil tam, kde s ním chtěla kotvit i jeho mladinká přítelkyně... Ti dva dnes spolu již nejsou, já si žiju svůj spokojený život a vůbec mi nepřijde trapné, že jsem cca před dvaceti lety zašla za rodiči milenky mého muže.