Můj starší syn byl do té doby, než začal chodit, nejhodnější a nejklidnější dítko pod sluncem. Nezačal chodit, ale rovnou utíkat.
Ve čtyřech letech mi bylo jasné, že jeho chování není zcela v normě a neurolog mi to potvrdil.
Syn si klidně hodinu hrál s legem, takže se nedá říci, že by se na nic nesousředil. U jídla kopal nohama, rukama, vše se muselo uklidit z jeho dosahu. Stejné to bylo i při učení. Když na stole ležel jakýkoliv předmět, okamžitě ho zaujal víc, než samotná výuka. Fyzicky neunavitelný, ale po dvou příkladech z matiky vypadal, jako by ušel 10 km.
Nenechavec, velmi rychlý pohybově, ale neschopen pohyby dobře koordinovat. Dodnes se třeba nenaučil lyžovat a i plavání mu dělalo problémy.
Ve školce z něj učitelky skákaly z okna. Vzpomínám si, jak jsem s ním chodila cvičit do Sokola. Všechny děti poslouchaly pokyny cvičitelky a mé dítě lítalo po celé tělocvičně a nedalo se odchytit. Pokud všechny děti dělaly nějakou činnost, on dělal něco zcela jiného a ostatní schválně rušil.
Přežila jsem s vypětím všech sil. Teď je syn už dospělý, ale diagnóza je u něj jasná i dnes.