Cimburčanko, u nás supervize (prý) proběhla. Takže já bych ještě dodala, že supervize jako taková nestačí. Musí jít o cílenou, pravidelnou a dobrou supervizi, a měla by mít charakter individuální i skupinový. Kromě toho jsou nesmírně potřeba i intervizní setkání. Každý člověk potřebuje pozitivní odezvu, a my jsme ve své práci zahlceni koncentrátem bolesti. Nevím, jak jsi na tom ty, jaký obor děláš, ale já jsem radiolog, což je zatíženo mnoha riziky: především stojíme u zrodu diagnózy, pacienta máme jen na chvíli, kolegové z jiných oddělení na nás pohlížejí jako na servis, poděkování je vždy směřováno k lůžkovým oddělením, atd. Navíc mnozí pacienti vůbec netuší, že jsme taky lékaři.
Třeba pro mě je toto téma mnohem naléhavější než celá akce D-O.