Nel, odnaučila jsem se mít strach - jen se mi občas dělá zle, když přestanu zvládat. Jsme s manželem oba velice silní a osobití jedinci, oba dominantní. Přátelé se kdysi divili, jak je možné, že my dva spolu můžeme v klidu žít - ano, bylo to možné, já hodně ustupovala. A manžel se v provní polovině manželství choval jinak, ty manipulátorské rysy byly potlačeny a vstupovaly jen občasně, bylo to k životu. Jak šel čas a měnilo se kolem nás společenské klima, měnila se i jeho povaha a ty rysy - sobeckost, dogmatismus, prosazovat si svůj způsob života a nevnímat potřeby druhých - to se začalo projevovat stále silněji zhruba od poloviny manželství. A aby byl doma klid pro dítě, tak jsem ustupovala, naprosto proti své přirozenosti - stálé ústupky, až to došlo tak daleko, že ze mě, veselé, živé a společenské ženské se stalo něco ustrašeného v koutě, naprosto bez své vůle. Má lékařka si všimla, že jsem k sobě hodně tvrdá - neustále mě vysvětluje, že si tím ubližuji, asi má pravdu. Dokážu se přinutit téměř ke všemu - tedy i k těm ústupkům manželovi, aby byl doma klid a nějak to fungovalo - a výsledek byl - naprosto zdeptaná Tylity, najednou to dál nešlo. Teď jsem si řekla, že to budu zase já, že se zase naučím smát, mít ráda život, ty normální aktivity, co se z něho vytratily, že ten život dál už bude můj a ne někoho jiného. Nikdy jsem nebyly ustrašená ženská, byla jsem divoká - nikoli mírná, nikdy jsem neustupovala - byla jsem dominantní - a to všechno ve mně manžel dokázal svým působením potlačit. Strachy se mi dělávalo zle, cítila jsem bolest, nechtělo se mi dál žít. Proto mi to je všechno také nepochopitelné - jak se něco takového mohlo stát právě mně? Nejsem ten typ, který by byl pro manipulaci vhodný, naprosto ne. Proto si také říkám, že bych ten příběh měla napsat, kousky vytržené z kontextu mohou působit všejijak - všechno má totiž svou příčinu a následek