Přidat odpověď
Nel
Nechce se mi kohokoli přesvědčovat - co jsem si prožila vím jen já, vždycky jsem říkala - kdo si tím neprošel tomu ani nemůže věřit - ale jedním si jsem naprosto jistá, bývalo mi zle, nemohla jsem spát - to je pryč. Zase mi je dobře a zase v noci spím. Stále se mi vrací momenty z minula, je to, jako když vyskakuje strašák ze skříně - a s tím se musím postupně vyrovnat, aby mě to nestrašilo a neničilo dál život.
Co jsem zde četla příspěvky - ty ženy manžela nakonec nenáviděly za všechno - já takovou povahu nemám, nikdy jsem k němu necítila nenávist, naopak, já ho mám i dnes ráda, ale nemohu s ním žít - při představě života s ním se mi zatmí před očima a udělá se mi zle. Necítím nenávist, cítím lítost - je mi líto, že to tak muselo dopadnout, že jsme spolu nemohli dál žít - že se choval jak se choval a nebylo možné, aby to změnil. Nemohla jsem v tom strachu a atmosféře dál žít. Nebyla jsem dál schopná dělat další a další ústupky a žít život podle jeho představ (jinak to nebylo možné). A nejen ve strachu, bylo toho moc, proč to nešlo. Je to jiné, než u těch, které "nenáviděly", plete mě to a děsí, ale nemůžu si pomoci - tak to prostě vnímám i teď. Mně se nikdy v životě nestalo, že bych někoho nenáviděla, vždy jen ta lítost - možná tím nejsem normální, ale nic s tím nenadělám.
Předchozí