Včera mi bylo (jako poslední dobou stále častěji) hodně zle (myslím fyzicky, ale nechci psát o detailech mé nemoci). Tak jsem dítěti udělala přednášku "Co bych dělal kdyby maminka náhle omdlela nebo něco", napsala jsem mu důležité věci na papír na ledničku (číslo na záchranku, číslo na ošetřujícího lékaře, léky a dávkování, co beru) a donutila jsem ho vyzkoušet v praxi všechny postupy 1) doběhnu k sousedům 2) nejsou doma = zkouším volat 155 (zkouška rozhovoru s operátorkou - jméno a adresa), pak volám otce / prarodiče / kohokoliv...dítě se ohradilo "ale to by stálo peníze!"...tak ještě info, že liský život (natož matčin) samozřejmě STOJÍ za provolanej kredit (teda alespoň Brebb na to tak nahlíží)...a pak jsem se zničeně sesunula na podlahu v koupelně a řekla jsem si, ty jedna zoufalá existence, uvědomuješ si vůbec, co děláš? Ty se tady snažíš potenciálně zachránit něco, co ve skutečnosti nemá žádnou valnou hodnotu...vždyť copak ŽIJEŠ? Vždyť ty jenom přežíváš, lavíruješ mezi jednotlivejma hodinama dne a každý ráno si řekneš uf, přežila jsem další noc, ale PROČ? STOJÍ - tobě - za to ten (takovejhle) "život"?

Jinak k narážkám na "euforii" - Kudla mě tu plísnila za dlouhodobý pesimismus, tak jsem vám to tu nechtěla nadměrně zanášet depkama ...ono už takhle je lepší některý diskuse vůbec nečíst
Taky je fakt, že ti veselí smajlíci přímo volají po tom, aby s nima člověk šperkoval ty výlevy