To mi nedá se nezapojit do diskuze! U prvního syna jsem šílela. Oblékala jsem ho před bytovkou v dešti apod. U druhého už vím, že to musím přežít a bude líp. Oblékám ho před domem, před školkou apod. Vzteká se kvůli věcem, které jsou nesplnitelné...třeba ho napadne, že chce jet s tátou do Billy na nákup, jde si vzít bundu a řve, že chce jet s tátou autem do Billy. Cha, já mu valím do hlavy, že táta je pryč, že není ani auto venku, ovem to ho netrápí...za hodinku ječí, protože chce další nesplnitelnou věc. A to jsou věci, které chce on, natož, když po něm něco požaduji já... oblékbout se, když jdeme do mrazu, vzít si rukavice, když ho vezu v kočárku na vyšetření se zápalem plic...obout si do sněhu zimní boty a ne sandálky...no, je to teda prča.
Pokud to jde, vyhýbám se nesmyslným konfliktům a nechám běh světa na něm (jdeme na procházku s nahým zadkem a s helmou na hlavě, usíná se stavebnicí, usíná s dvěma tavenými sýry v ruce - zabalenými apod.)
Pokud to nejde, tak se mi moc osvědčilo mu trošku vyhovět: třeba když vysype Granko na zem a já to hodím do koše, vyhnu se hysterickému odpoledni tím, že ho JAKO vyndám z koše a nasypu mu ho na talíř (musím být teda pohotová a mít v ruce připravené čisté).
Ale samozřejmě ustupovat ve všem nelze, hranice jsou třeba. Tak se aspoń snažím být při něm a přestát ty kruté chvíle bezmoci a vzteku, které prožívá.
Jak krásně se o tom píše a jak děsně se to žije, že?
Za dva roky to bude pryč!!! Musíme vydržet. Pořád si říkám: nedělá to schválně, patří to k jeho vývoji, vyvíjí se znamenitě :))))))))))))
Ale musím dodat, že to, co se má dělat namísto vysvětlování- vcítění do emocí - moc nefunguje. zeptám se: Asi ti je to moc líto? Přeruší řev a škytne: jo. jenže čeká,že hned tu věc splním, když se tak blbě ptám :)))