Taky jsem si moc, moc přála brýle nosit - moje kamarádka měla takové krásné s červenou mašličkou v rozích.... a tak moc jsem si je přála, až jsem si (jsem o tom přesvědčená na 100%) způsobila krátkozrakost. A teď to mám - 4,5 DPT + astigmatizmus fakt není žádná sranda, bez brýlí se ani neobleču.
A taky jsem byla trošku herečka, co se týče bebíček a zranění. Když jsem si to jako dospělá promítala a přemýšlela o tom, došla jsem k závěru, že to bylo způsobené
a)celkovým přetížením (chodila jsem každý den sportovat, někdy dvě hodiny, někdy tři, každý den cestovala přes celou Prahu, velmi záhy sama, jít ven s kamarády neexistovalo, kolikrát jsem cestou zpátky usnula v tramvaji jak jsem byla hotová)
b) nedostatkem komunikace ze strany rodičů - tak nějak automaticky předpokládali, že budu dělat co se ode mě čeká, chodit na ty sporty, učit se a být hodná, a jak se při tom cítím se už nikdo nezeptal.

Samozřejmě nic rodičům nevyčítám, ono to zase mělo jiné plusy, takový životní styl, ale myslím, že právě to bebíčkaření a taky přání brejlí a ještě další věci byly důsledkem výše zmíněného. Prostě toho na mě bylo moc, nedokázala jsem to slovně vyjádřit, tak se to projevovalo takhle. Trošku volání o pomoc.
Třeba inspirace pro tebe.