Nevim, kam zalozit tohle tema, ale v posledni dobe premslim dost o jedne veci.
Vetsina z nas ma deti, deti k zivotu proste patri, je prirozena soucast naseho byti. tak. Kdyz jsem byla mala, byla se mnou moje maminka jeden rok doma, potom jsem sla do jesli, maminka dojizdela vlakem do skoly, pozdeji se narodila sestra, nasi postavili chalupu atd atd...-meli jsme nadherne detstvi, nasi nas postavily pevne zaklady do zivota a obe dve uz mame svoje rodiny.
Proc to pisu ? Dnes jsme byla na navsteve u sve zname - je to ciznka zijici v Praze - dve male deti - tri a jeden rok. Moje znama ma kolem sebe velky servis - uklizecku a vetsinou jeste k ruce nejakou hlidacku. Kdyz k nim prijdete vse se toci kolem deti - rocni dite je neustale pronasledovano nejakym dospelym, nemuze snad udelat ani jeden krok samo. Obrovsky byt zavaleny hrackami jako v hrackarne, vsude to pipa, cinka, zvoni , rve. Ja byt ditetem, tak zesilim. Vzdycky kdyz jdeme od nich, tak me tresti hlava a jsem uplne vyzdimana . Vim, ze tohle je opravdu extrem, ale zamyslite se nad tim, jestli ta nase generace to materstvi az tak nejak moc neprehani ? Kdybychom tem detem dali trochu vic volnosti, jestli bychom neudelali lepe ? Divala jsem se ta dokument Mimina a ty africke deti, hrajici si s kameny pusobily znacne v pohode v porovnani s temi japonskymi...Moje deti maji samo hracky, ale neni jich zdaleka tolik...v zadnem pripade deti nepronasleduji a jsem stastna, kdyz se zabavi sami. Moje deti nechodi uz ve skolce na anglictinu a nesedim s nimi v predskolnik veku nad pracovnimi sestity. Moje deti jsou proste normalni deti a ja milujici matka, ktera ale nezanevrela na okolni svet. A tato materska hysterie kolem - me pardon uz trosku sejri...