Mám to na 100% jako Káťa (a to včetně používaného povelu "ke kolu"). Také levou rukou držím řidítka, pravou vodítko. Na nějaký úvaz (či tyč) je můj názor stejný - proběhne-li mi před kolem králík, vezme to pes za ním a já skončím hubou ve škarpě. V takovýchto případech jsem připravena prostě vodíto pustit (o to více, že jsem na kole jezdívala se psem v těhotenství i následně s dítětrem na sedačce, tady snaha "nevymlet se" byla velká.
Jezdila jsem takto nejen se svými (postupně) třemi NO, ale v době, kdy jsme s mužem provozovali psí útulek, jsem takto venčila i větší psy z útulku, protože "pěšky" byli prostě k neutahání. Je fak, že jsem vůči psům dost autoritativní typ a oni mne všeobecně dost respektují.
Nácvik probíhal tak, že jsem psa vzala na krátko, řekla mu "ke kolu" nasedla na kolo a pomalu ujela rovně třeba 200 m. Pokud se předbíhal, škubla jsem vodítkěm a zopakovala povel. Pak jsem pochválila, dala pamlsek a pak se prošla a nechala psa vyvenčit. A znovu - cca 200 nebo 300 m a zase procházka a pochvala. Během tří čtyř dnů jsme zvládali kilometrové projížďky a všichni moji psi, když viděli kolo, tak skákali nadšením - ěděli, že procházka bude stát za to .
Když jsem druhou fenu připravovala na zkoušky, měla asi 11 měsíců a byla strašně nabitá energií. Denně jsme ráno vzaly kolo a proběhly se cca 10 km, pak dojely na cvičák a pes poslouchal jako hodinky. Když jsem šla cvičit bez přechozího utahání, snažila se ona utahat na cvičáku mne .
Simča