Milá Kačko,
moc dobře si vzpomínám, jak se mi líbilo, když mi kamarádka ze Zimbabwe v roce 1990 poslala první vysvědčení své holčičky Chio - slovní hodnocení všech možných projevů a schopností (byly to hustě popsané dvě strany formátu A4). A jak jsem si přála, když se mi o pár měsíců později narodil syn, aby až on půjde do školy, byl i tady tento - pro učitele určitě mnohem pracnější systém hodnocení - běžný. Byla jsem plna důvěry, že než uběhne těch šest let do začátku synovy školní docházky, bude mou největší starostí zodpovědně vybrat z mnoha možných ten pro něj nejvhodnější systém výuky. No, po sedmi letech jsem měla na výběr (a to bydlíme v krajském městě) celkem z celé jedné možnosti: základní škola. A protože jsem s mnoha rodiči po celou dobu předškolního věku probírala slovní hodnocení a četla všechny možné názory, které se v rozumnějších novinách či časopisech objevily, pochopila jsem časem naprosto jasně, že tady není vůle ke změně známkování ve slovní hodnocení, tedy u rodičů není tato vůle (je jaksi jednodušší pochlubit se jedničkami než muset formulovat složitější věty o dílčích úspěších či nesnázích a tazatel se obvykle taky neptá doopravdy ze zájmu, jen jako konverzační otázku). A protože žijeme v demokratické společnosti, musíme se my příznivci slovního hodnocení podřídit (jenom zatím, doufejme) a postupně třeba získávat další příznivce pro tento systém hodnocení. Doufejme, že aspoň v některých školách to bude běžné časem, řekněme tak pro děti našich dětí (to je pesimismus, co :)). Jenomže ve zdejší atmosféře, kdy většina dá přednost raději stejně špatným školám (nemocnicím, ....) pro všechny, než možnosti diferenciace, nevidím moc naděje ani do budoucna. Ale doufám, že nemám pravdu:) a že za pár let bude z čeho vybírat.