Máme dva kluky, vždy jsem chtěla děti tři, manžel taky. Když byl mladší syn miminko, byla jsem přesvědčená, že jen co trochu povyroste, zkusíme ještě třetí dítko. Jenže z úžasně hodného miminka, vyrostlo věčně řvoucí, vztekájící se, zdrhající a neskutečně aktivní batole, které mě absolutně vysaje a večer jsem ráda, že jsem ráda. Myšlenka na třetí dítko je tam furt, ale tak nějak v pozadí. Pak mě ovšem přepadnou dny, kdy bych ho moc chtěla, jsem přesvědčená, že to zvládnu a začnu o tom mluvit před mužem, který to komentuje slovy, jestli toho teda ještě nemám dost, tak on by tu dcerunku chtěl. No, ale pak mě zase něco "zničí". Teď jsme např. doma zavření kuli angíně nejeprve jednoho syna, pak druhého a nakonec mé. Antikoncepci neberu, manžel si dává pozor, takže tady by byla ta možnost, že se to vyřeší za mě a otěhotním z té pověstné kapičky, ale to se, vzhledem k zákonům schválnosti jistě nestane. Nějak mi prostě chybí síla říct, tak jdem na to. Okolo ovulace si vždy říkám, teď ještě ne, až další měsíc, a takhle to jde a jde ...... Zrovna dneska na mě padl nějaký splín, už mi není dvacet , třetí dítě chci, ani u jednoho syna jsem netěhotněla zrovna bez problémů, tak na co čekám? Jenže zítra už vidím, jak malej u jídla bude vyhazovat chleba, hodí sebou na zem a začne se vztekat, jen mu mírně naznačím, že něco nemůže, atd. atd. Zvládnu to? Dokážu se věnovat všem třem? Už teď mám problém se dvěma.
Taky jste to řešili? Nebo jste prostě věděli, že to zvládnete? Já fakt nevím a tápu. Někdy si říkám, že počkám, ale zase třeba pak už budu pohodlná, synové budou větší a bude větší pohoda a budu ráda, že mám klid a třetí mimnko vzdám a pak si to budu v padesáti vyčítat. Taky ta naše plodnost se zrovna nezlešuje, že.
Tak jsem se vypsala , manžel není doma a nemám to s kým probrat . A pak ještě k té naší "antikoncepční" metodě - otěhotněly jste takto některá? Našla jsem na netu, že přerušovaná soulož je nespolehlivá a selháva průměrně jednou za pět let, jenže to je pro mě moc dlouho