Včera donesl syn druhák poznámku "Řval ve třídě". Tvrdil mi, že to bylo o přestávce, že jich řvalo víc a on na ty druhé řval, ať neřvou - holky to šly žalovat učitelce a ta následně nařídila všem řvounům napsat si to do deníčku s tím, že příště to bude do žákovské. Včera jsem to přešla, protože mi to nepřišlo nijak tragické, přijde mi v normě řvát o přestávce, i když chápu, že pokud by řvali všichni v každé třídě, tak je to o zdraví. Jen jsem si o tom se synem promluvili.
Ovšem dnes jsem pro něj přišla do družiny a ještě s dalšíma dvěma seděl na lavičce "hanby" a brečel. Brečel, protože dělal něco, co neměl a věděl, že si to učitelky nenechají pro sebe a budou mě o tom infomovat. Propichovali špendlíkem oči na fotkách. Tak to už mi přišlo horší než řvaní ve třídě a vzhledem k tomu, že nedávno zase "nechtě" při polštářové bitvě v družině kopl spolužákovi papučí pod oko (naštěstí tam měl ten kluk jen šrám, ale oko zůstalo celé, nicméně se to zapisovalo do knihy úrazů) - tak jsem se dnes naštvala a v klidu, bez řvaní jsem mu jako důsledek jeho dnešního prohřešku zatrhla TV, PC a do odvolání jsem mu zabavila jeho našetřené peníze (chtěl si v těchto dnech kupovat lego, tak proto) Asi to budete považovat za nepřiměřené, ale už mám dost těch jeho vylomenin, kdy první jeho věta je k učitelce: To jsem udělal nechtě. Připadám si dycky jak malé děcko, když si učitelka stěžuje, jak je to u něj pořád dokola a já nevím, co s tím. Přijde mi, že syn si to sice uvědomí, že je to špatně, ale třeba se omluví, pobrečí si a za chvíli o tom neví.
Jak poznámky a vylomeniny dětí řešíte? Já se přiznám, že to neumím, nebyla jsem holka, co zlobila, manžel taky ne, tak nevíme, jak se synem pracovat.