Určitě to přejde, já osobně bych volila metodu častého, ale krátkého otužování. (Dělala jsem to také tak.) Vím, že je velmi těžké odcházet od plačícího dítěte, ale osobně považuji za nešťastný přístup "já nikam nemůžu, protože dítě řve". Kdysi jsem zažila jeden odstrašující případ u známých. Měli dvě dcery a pak po delší pauze vymodleného synka - mamánka. Jeho matka si vyloženě zakládala na přístupu "nikam nesmím, protože on by plakal". Výsledek byl ten, že když matka potřebovala někam odejít, tak se o tom nesmělo ceknout, kdykoli se dcery prořekly, skončilo to šílenou scénou ve stylu "ty *****, teď ho kvůli tobě musím táhnout s sebou a celou dobu ho nést v náručí, je to jenom tvoje vina", nebo matka utíkala z bytu tajně, dítě začalo řvát, matce tekly nervy a vylila si vztek na starších dětech a i když se jí utéci podařilo, tak to starší děti vyžraly, protože pak zůstaly samy s nepříčetně řvoucím batoletem. Jednou jsem dokonce byla nechtěným svědkem situace, kdy kluk ve třech letech začal na chodbě řvát, že chce mámu a nechce jít se sestrou na procházku (matka potřebovala uklízet a poslala jednu z holek s mrňousem ven), načež matka reagovala tak, že přiskočila k holce, vrazila jí facku, že to holka div nevzala druhou stranou o zeď, zatáhla ji zpátky do bytu a udělala jí virvál na celý barák, že je tak "nemožná *****, když ani na chvilku není schopná se o bráchu postarat". Sestra pak pochopitelně zmydlila bratra, že kvůli němu dostala.