Vím, že už se to tady řešilo, ale většinou u menší dětí.

Synovi je skoro 6 a nechce spát bez mě. Když má usnout, musím u něj být, nechce ani tatínka. Před týdnem jsem navrhla, že by spal jednu noc u mých rodičů (chtěli jsme s manželem na ples) a byl OK. Nicméně když včera došla řeč na to, že to bude dneska, že bude spát u babi a dědy, tak se celý rozklepal a rozbrečel, že ne, byl to hrozný pohled na něj, byl úplně mimo. Pak se uklidnil, ale když jsem o tom teď ráno začala mluvit, chtěla jsem mu navhrnou jinou, méně drastickou variantu, co jsme vymysleli s manželem, tak začal brečet jen při zmínce o nějakém odjezdu (chtěli jsme ho tam prostě odvézt a cca v 10 ci 11 se vrátit a byla bych s ním u spaní a přes noc). Nechce. Můj taťka se na to těšil, že s ním bude (mamka je v práci), ale vzal to v pohodě, kdybychom ho nepřivezli. Ale mamka se do mě pustila,že to nejde a kdy že jako s tím odvykáním začneme a tak.

A tak já teď nevím, co mám dělat. Lámat přes koleno? On jinak moc lítostivý není, ale včera se úplně klepal, jakoby měl nějaký šok! Ještě jsem to u něj neviděla.

Co byste udělali vy? Nutili byste ho, nebo byste počkali, až k domu dozraje sám? Díky. Jinak problém jet s nimi třeba na výlet nemá, jedná se fakt o tu noc.