já to svým způsobem chápu, vlkastně z několika stran: jsem sobec a samotář, taky pracuju s dětma a ta práce chce "celého" člověka, myslím, že ve škole se dětí nasytíš, doma užiješ zaslouženého klidu. dřív byly učitelky slečny, myslím, že to mělo svůj důvod, že to chránilo svým způsobem před vyhořením.
Já teda dítě mám, moc jsem ho chtěla, moc a moc ho miluju, ale je fakt, že mám někdy pocit, že v práci se dětem věnuju víc, než vlastnímu doma. Domů přijdu neskutečně vycucaná. Neskutečně. Ale taky bych spíš hádala, že asi k dítěti dospěješ (vlastní dítě je NÁDHERNÝ). Když ne, budeš mít život bohatý jinak. Akorát bych se asi bála odchodu partnera, vím o několika vztazích, které rozdílný přístup k fenoménu rodičovství rozdělil. Prostě touha naplnit rodičovskou roli (toužím-li po tom) byla silnější.