Ino,

já to u dětí toleruju, na trávě nebo za stromem (ne na trávě patřící k dětskému hřišti). S dětmi je to těžké, když se jim začne chtít čurat (případně když jim docvakne, že se jim chce čurat), většinou potřebují fakt hned - nebo opravdu co nejrychleji. Moje šestiletá dcera takhle musela jednou cestou ze školy vystoupit z autobusu, naštěstí tam bylo křovíčko. Domů zbývala jedna zastávka a 2 minuty od ní, ale prostě by to nevydržela.

Kamarádčina tehdy taky šestiletá dcerka byla s babičkou v McDonaldu, říkala babičce, že se jí chce čurat, ale babička měla pocit, že ty dvě minuty než ona dojí hranolky, to dítě musí vydržet, že jo... Nevydrželo a mělo z toho slušné trauma. Babička letěla koupit štrample a kalhoty naproti do sekáče (byla zima) a bylo jí to moc líto.

Ono i dospělý se může dostat do situace, kdy vezme zavděk nejbližším křovím; takový zánět močových cest nebo akutní průjem... (naštěstí jsem nezažila osobně, ale líčení kamarádky, jak hledala v neděli dopoledne na sídlišti místo, kam se schovat, stálo za to...)

U dětí je třeba vést je k tomu, aby na podobné potřeby myslely včas, případně aby si zvykly na určité rituály (před odchodem z domu si odskočím). Nemusí to zvládat všechny stejně rychle.

Dospělý by měl vědět, kde je hranice mezi "křoví! musím a není zbytí" a "hele, patník, co bych se obtěžoval ke 100 m vzdálenému nádraží".