Přidat odpověď
A Adino... čistě za mne a fakt žádné napadání, ty problémy, které máš, by mohlo vyřešit pár kapek nebo malá dávka jedné bobule léku, který fakt neublížil (krom toho začátku).
DOPŘEDU VSUNUJU OMLUVU ZA ROZKECANOST, ONO TO VE ZKRATCE MOC NEJDE
CHÁPU tvůj odpor, jak jsem psala, pro léky jsem si došla až ve chvíli, kdy to bylo opravdu zlý, prostě fakt úplně pitomý nápady, až se za ně stydím, máme dvě malý děti.... zkusila jsem kde co, psychoterapii, fyzio, kinezku, akupunkturu, snad i proutkaře.
A pak mi došlo, že je zle. Zle bylo ještě měsíc při užívání léků i hůř.... taky jsem si říkala, že se na to vyprdnu, ale ten pocit, že je mi blbě vypadal jako fyzický ... co jako se mi to děje, co mi je?
Zdravý děti konečně vypiplaní nedonošenci dvojčata, zdravý my, střecha nad hlavou, dobře málo peněz a manžel neměl práci...honička... ale ne pod most, nevypojená elektrika, prostě teplá voda, teplo doma.
U mne to bylo složitější v tom, že se to projevovalo jako fyzická nemoc, takže mezitím ještě dlouhá doba vyšetřování - rezonancí mozku, screemingy těla v různých oblastech (něco se najde vždycky), falešné diagnózy, spousta vyhozených peněz ze zdravotnictví, našich nervů a času. X placených vyšetření.
Pak mi prdlo v hlavě.... a objednala jsem se k psychiatrovi. Sama jsem zírala, dneska to vnímám jako Boží pokyn (nejsem praktikující, říkej tomu náhoda, osud, vnímání, intuice), fakt to bylo na hraně toho, co v momentě, kdy se mi nic zlého zvenčí neděje, se dalo vůbec ustát. A jsem ráda, že jsem to udělala.
Psala jsem to tu... a vůbec mi nedošlo, jak ten čas letí.... před 8-mi lety to začalo, dva roky jsem bojovala po svém, pak psychiatr, 2 roky léky, pak pauza, znovu léky (ty jsem si nasadila sama po telefonátu).... a už 3 roky (psala jsem jinde dva) bez léků.
Předchozí