Zemřel mi třináctiletý, krásný chytrý a zdravý syn. Nevím zda je to ještě větší bolest, než když zemře miminko, ale bojím se, že ano. Těch nádherných vzpomínek je totiž tolik, že to nejde unést. Piplala jsem si ho jako každá matka svého jedináčka. Měli jsme velmi úzký vztah, dokonce i manžel na nás žárlil. Je to čerstvá rána a vůbec netuším jak žít dál. Zemřel naprosto zbytečně, lhostejností a z nezájmu cizích lidí. Neměla jsem šanci mu pomoci a zabránit tragédii. Jediné v co doufám, že budou řádně potrestáni, ale když vidím tresty za podobné činy, tak nevím. Ráda bych slyšela od někoho, koho potkalo něco podobného, jak to jde dál, zatím se mi to zdá horší a horší. Jarka