s dcerou to coby s miminkem šlo - jak se nastartovalo -usnula. Pak teda měla období asi 1 rok kdy jsem jednou rukou řídila a druhou jí skoro hrála maňáskový divadlo aby furt nemektala nebo neřvala. Její oblíbená strategie byl nenadálý vřískot v provedení zhruba "přišla jsem o nohu/o ruku" a nechtěla říct co jí je (např. jí spadl drobek rohlíku za tričko a škrábal ji tam). Se synkem to bylo tak nějak lepší, jak tam jsou dva tak se zabaví, když byl mimino měla dcera za úkol mu podávat hračky které házel na sedačku (pokud dosáhla), teď už jim je skoro tři a 5,5 takže už vedou ty filosofické debaty stylem "ano-nene-ano-nene-ANO-NENE...." které jim ale musím utnout jinak bychom byli v pangejtě razdva. Nebo dcera nesnáší když se kouká syn z okýnka na její straně, to mám chuť je přetrhnout když slyším "nedívej se na mě"... a pak taky každý si všimne něčeho co ten druhý zaručeně nemůže vidět a následuje výslech "kdééé, cóóóó" apod. plus výklad proč to nemůže vidět.
Jo a pouštíme CD(teda u mě ne, já mám jen chrchelrádio, ale u manžela to jde) a tam vede Aleš Brychta - Bílá paní, Slečna Závist, a jiné. Půl roku jsem trpěla, dneska už to celkem snesu.