Přidat odpověď
Tak co já si pamatuju, tak sem se nudila hrozně. Neříkám, že sem nechodila ven. Chodila sem do parku, na písek, do mateřských center. No ale jako že bych se bavila, to ani náhodou. Doteď nechápu, co je zábavnýho na tom, vozit kočár, nebo eště hůř, vozit kočár s další matkou a povídat si o pribiňákách. Chodit do mateřských center a hopsat na balónech. Na pískovišti poslouchat matky, a diskuze o tom, jestli se guláš zahušťuje moukou nebo strouhankou.
Procházky s dítětem... dobře, jdeme k rybníku, hele kačenka, gágá, támhle je chlapeček, pápá...
Neříkám, že jsem netrávila čas s dcerou ráda, nebo že sem trpěla, nebo co, ale zábavu si teda představuju jinak. Že bych se třeskutě bavila u toho, že mixuju příkrmy a do toho mi roztomile dcerka žvatlá, tak to teda ne.
Teď je dceři pět. Konečně je ve věku, kdy můžu říct, jo, opravdu si to užívám. Baví mě s ní být, baví mě s ní něco podnikat, a to jako fakt. Těším se, že si o víkendu spolu zajdem na procházku, nebo na nákupy, nebo do cukrárny. Teď je parťák. Ale když sem byla na mateřské, jedna velká nuda, o nějakým užívání zábavy nemůže být ani řeč.
Dokážu pochopit, když někdo řekne, že je se svým dítětem rád, nebo že mu vyhovuje být doma. Slovo zábava je ale fakt hodně nadsazený, a takový výkřiky nemají s realitou nic moc společnýho. Připadá mi, že to je jenom póza, a přesvědčení sebe sama, jak funny život žijeme mezi plinkama a dudlíkama, abysme se z toho nezbláznily.
Předchozí