Mému synovi konkrétně oblékání nevadí, ale vadí mu to vytržení z činnosti, kterou zrovna dělá, tedy pokud si maluje, tak mu např. řeknu, že až obrázek domaluje, tak se půjdeme obléknout. Pokud si hraje s mašinkou, tak řeknu, že až si ještě 5x objede dokola po dráze, tak se půjde. Pokud to nese nějak příliš těžce, domluvím se třeba na kompromisu, že ne 5x ale 7x... pak s ním počítám (počítat umí, ale aby si to uvědomoval, že opravdu tolikrát objel..) Nějak mi takhle taktika připravit ho na to, co bude následovat funguje a navíc, když se ním dohodnu, jak to bude, tak má i on pocit, že do toho měl co říct jen je to potřeba řešit v klidu a s časovým předstihem. Pokud to není možné a musí se jít okamžitě, tak jsem nekompromisní i za cenu, že ho popadnu a jde se s řevem..
Podobné situace nastávají pak třeba venku na hřišti, syn nechce domů, takže se domluvíme, kam ještě půjde naposledy, kolikrát si sjede po klouzačce atd., a pak se prostě jde a nediskutuje..