Já bych řekla, že u nás je to i sociální problém. Mám kamarádku s postiženou holčičkou a když někde o ní vyprávím - jen v dobrém, jako rodina jsou úžasní a moc je obdivuji, tak většinou první z otázek je: a proč si jí nechali? to nevěděli předem? No je to přízemní ale je to tak. V Čechách bude trvat ještě dlouho, než to lidé pochopí, co to znamená integrace, soucit a sociální cítění.
A nakonec se nejlépe projevili známí ze zahraničí, kteří jsou s tímto léta letoucí konfrontováni v realitě, předporodní vyšetření nejsou tak masivní a tito lidé se postupně již léta začleňují a tak nemají problém a dokonce se diví, jak to někdo může vidět jako problém. V tomto jsou opravdu velmi velmi kupředu. Nevidí postižení jako stigma rodiny a i takové to přijetí okolím je opravdu jiné a myslím, že lide, kteří mají v rodině podobné dítě tak neřeší tolik, co na to řeknou druzí, spíš jak se s tím vyrovnám já. U nás to je tak, že nejprve se musíme vyrovnat s tím, jak se k tomu postaví okolí a pak můžeme řešit sami sebe. A to muž často není schopem primárně realizovat - jít vědomě do rizika s tím, že už dopředu bude "za špatného" co má toho "postiženého". Ženy v tomto mají i pomoc hormonů, výchovy.. ale muž je ten, co plodí ty statné synky a krásné dcérečky a jakmile to tak není, neví jak z toho ven. A vytváří to další konfliktní bod v období, které je pro partnerství velmi zátěžové i bez postižení, což mohu říci z podstaty manželky s 2 prckama. Pak už je jen krůček k tomu, aby se něco pos...!