Přidat odpověď
Tak z "donucení" si brala babička dědu, poradili jí to, aby nemusela do reichu. Znali se málo, ale on byl "dobrá partaj" dle babiččiny tety. Vydrželi spolu až do dědovi smrti, ale šťastná s ním určitě nebyla. Zda on s ní...to jsem nestačila nikdy zjistit, ale myslím, že to bývá tak nějak vzájemné. Ten vztah ji možná i poznamenal ve smyslu nahlížení na chlapy jako takové...babička vždycky tvrdila, že kdyby nemusela do reichu, nikdy by se nevdala. Tak nevím.
Já si brala manžela po 11letém společném soužití. Zažili jsme spolu opravdu hodně, zlé i dobré, krize i období štěstí a vášně. Budovali jsme bydlení, snažili se mít práci a vydělávat...prostě život. Děti jsme chtěli mnohem dřív než se nakonec podařilo, holt pořád nějak nebylo kde, nebyla jistota... Pak jsme tak nějak měli pocit, že už není na co čekat. A taky jsme oba názoru, že je lepší mít děti jako manželé. Tak jsme se vzali, svatba malá, jen rodiče, svědci...taková komorní ale moc hezká. Jestli to bylo z rozumu...těžko říct, rozum už jsme asi oba měli, ale z takové stabilní lásky. Přes spoustu problémů, které jsou prostě součástí života jsme spolu rádi, šťastní a myslím, že ani jeden z nás by neměnil. Dětičky nás smelili ješě víc.
Předchozí